[Vořech si do deníku nepoznamemnal datum, tak pokud by si někdo byl jistější, dejte mu prosím vědět...]

[pravopis=sic]

...Jede jede paní Zima, práská bičem...

No jak je to dál? Jsem sklerotickej a línej, takže nebudu hledat pokračování, stejně jako datum týhle výpravy. Druhá věc je ten emblém v nadpisu [Vořech nadpis potrhl sekerou z níž odkapává krev, pozn. editora]. Tenhle vandřík se totiž dal přirovnat k vraždě. Sešli jsme se u klubovny a tam jsme ještě čekali na Prcka, který šel na nádraží. Nakonec jsme šli na nádraží na vlak. Cestou jsme pojídali buď langoše (já, Prcek, Zdeněk) jiní hamburgera (skoro všichni ostatní). Ovlivňovalo to nafasovaný rozpočet výpravy. 

Nakonec jsme šťastně odjeli. Ve vlaku jsme se bavili Prckovo mobilem, pak jsme hráli lidě. Vystoupili jsme ve Výhni a v poprašku sněhu jsme se brodili unačně rozskupinkováni směrem Pořešín. Byla to samá rokle, samej sráz a v každý rokli potůček. Já zkrátka neodoloal a dupnul jsme jednou nohou do potůčku. Nic jsem ale necítil, protože voda v zápětí zmrzla. Asi 100x jsme se otáčely, protože jsme nemohly najít most. A když jsme ho konečně uviděli, byl 1000 metrů pod náma úhlem 180°. Nakonec jsme se vymotali, přešli most, přičemž jsme se vyblejskly. Pak jsme se rozhodovali, jestli jít na Kaplici nebo na Soběnov. Soběnov vyhrál.

V místní důchodcárně jsme doplnili vodu. Minuli jsme prasklou přehradu. Mnozí se vymočili přímo do Soběnovské (zmrzlé) přehrad nevnímaje nějaký dívčí lyžařský oddíl za námi. Ale jak řekl Eva, byli to jen Sosničky. Dál jsme šli na Líčov. Tam na Desky a pak už ta známá cesta do tábora. Na louce skoro půlmetřík. To nás ale nepřekvapilo tak jako to, že jsme se do srubu dobývali přes hodinu. Ani pořádné dříví nebylo. A ráno? Všechno zmrzlo. Byli jsme donuceni celé dopoledne zůstat ve spacácích a rozbíjet zmrzlé boty, vytápět vyhaslá kamna apod. Nakonec jsme se šťastně dostali domu, až na Prcka, který odjel s teplotou. 

Od tý doby nemám rád led.